Chlebíčky, žranice – raut? Ne, výstava známého olomouckého umělce

Tak a jsem tady. Sice s menším zpožděním, ale to mi snad pan Holec odpustí. Přicházím na oficiální akci s názvem Na hraně. Uf, naštěstí tu ještě nejsou všichni. Ptáte se, kdo je vlastně Holec? Pan Miloslav Holec je malíř a umělec, který patří k základním členům skupiny Ohnisko, která významně ovlivnila umělecký život v Olomouci. Kromě malování se také zabývá poezií. Publicisticky spolupracoval či nadále spolupracuje např. s periodiky Ruch práce, Kulturně společenské otázky a příležitostně přispívá do regionálního tisku. Články taktéž doprovází svými ilustracemi, stejně tak jako své sbírky veršů i sbírky svých básnických kolegů.

Musím svým ostrým a kritickým okem připustit, že maluje excelentně, zkrátka dokonale. Jeho umění musí znát snad každý Olomoučák. Bohužel jsem nezačala zrovna dobře, když jsem si dovolila přijít pozdě.  Ale hlavní je, že už jsem tady. „Vítám Vás na dnešní výstavě,“ začíná svůj proslov umělec. Tak jsem to přece stihla. Asi sám pan Holec přišel později a možná se zpozdily i přípravy, proto tedy začátek vernisáže začíná s menším zpožděním. No jo umělci, mají jinou morálku, jsou jako ptáci. Pro ně čas nehraje roli. „Vážení přátelé, těší mě, že se s Vámi mohu podělit o mé nejnovější výtvory. Tentokrát jsem zvolil pro mou výstavu poněkud netradiční název, který zní Na okraji propasti. Myslím si, že život si s námi občas zahrává a nikdy si nemůžete být ničím stoprocentně jistí. V mém případě to bylo zdraví. V poslední době jsem se necítil nejlépe, proto jsem začal malovat. Jedině to mi dává sílu a nabíjí mě neskutečnou energií. Naštěstí nyní jsem v pořádku a opět si naplno užívám života skoro jako mladík,“ směje se malíř a pokračuje v proslovu; „budu rád, když si má díla dobře prohlédněte a třeba v nich spatříte to, co v nich vidím já – blaženost ze života a strach před smrtí, proto tedy prohlížejte, přemýšlejte a užívejte, jak jen to je možné.“ „A my děkujeme mistrovi za jeho proslov,“ doplňuje organizátor akce doktor Antonín Indrák. „Ano, výstava je poněkud netradiční a zaslouží si obdiv. Obrazy využívají nejrůznější techniku od pastelů, grafiky či klasické temperové barvy až po obyčejný uhel. Tvary a obrysy děl ukazují na nejrůznější geometrické útvary,“ upřesňuje tvorbu Indrák.

Já jsem absolutně nadšená. Vždy mě fascinovalo umění a vyvolávalo ve mně blažené a radostné pocity, někdy až euforické. Hltám pohledem obrazy skoro stejně tak jako malé občerstvení, které vidím připravené ve druhé místnosti. Aha, to bude pravděpodobně ta žranice, na kterou se beztak všichni zúčastnění těší ze všeho nejvíc. „Tak už to řekni,“ říkám si pro sebe. Kdy nás už konečně pozve organizátor akce k tomu občerstvení? „Ale teď už Vás zvu k menšímu občerstvení, které je pro Vás přichystáno ve vedlejší místnosti a po tomto rautu prosím neodcházejte, na závěr Vás ještě čeká hudební překvapení,“ dodává doktor Indrák. No, konečně se taky pořádně najím. Už mi docela kručí v žaludku, ale je to neslušné běžet tam hned jako první. Nejdřív vyčkám, co ostatní a zatím si budu prohlížet obrazy. Vždyť jsem ještě před chvíli tvrdila, jak jsem nadšená, a teď si úplně protiřečím. Ale přátelé, to pochopitelně není pravda. Já přece miluji umění, jen hladu člověk občas neporučí. Asi jsem se měla něco drobného vzít před mým příchodem. No co, to už je teď jedno.

Procházím nejrůznější sály plné obrazů, přemýšlím nad nimi. Co měl asi autor na mysli, když je maloval? To nikdo neví. Jen on sám. Tak si tu v klidu přemýšlím, když v tom z dálky slyším: „Jé, ahoj, máš se?“ Otočím se a vidím jednu nejmenovanou známou. Ta mi tady ještě scházela. Už to vidím – bude se vyptávat na vše možné a nemožné a hlavně na to, co vlastně dělám na tak významné vernisáži. „Ahoj, mám se dobře,“ díky za optání. „Co tady děláš?“ A je to tady. „No, dostala jsem do schránky pozvánku, respektive jsem to četla v novinách, vymýšlím si.“ Nemohu přece přiznat, že táta zná Holce přes jednoho známého, že jsme něco jako VIP hosté. Bohužel ale nemohl přijít, protože je nemocný. „Aha, to jsem nevěděla,“ říká Lenka. Nakonec musím prozradit alespoň jméno naší známé. Lenka je hrozně zvědavá a táta rozhodně není ten typ, který by měl potřebu se s něčím chlubit, obzvlášť ne tím, že zná někoho "slavného" (alespoň pro nás Olomoučáky). „A jak se ti tady líbí?“ pokračuje Lenka. „Ale jo, líbí se mi tady moc. Holec používá zajímavou techniku kreslení obzvláště na tomto obrazu, ukazuji na barevný flek přede mnou.“ „To jistě,“ souhlasí známá. Tak teď už se budu jen modlit, aby naše „milá“ Lenka odešla, nebo ji odsud budu muset vyštípat. „Já navštěvuji vernisáže pravidelně, když se nějaká někde koná, nesmím chybět. Umění to je moje.“ Hm, to asi tvrdí v této místnosti každý včetně mě. No ale zase proč by tu všichni byli, kdyby je to vůbec nezajímalo a nebavilo? Nějak mi to nesedí. Přece vše nemusí vypadat pokaždé jako otřepané klišé, nebo snad ano? „Ale neříkejte. Mám stejný názor,“ odpovídám. „Tak já už budu muset jít. Měla bych se věnovat svému příteli. Zatím se měj, přeji hezký zbytek večera,“ loučí se Lenka. To bychom měli. Naše známá odchází a já se vrhám na čokoládový zákusek.

Podívám se na hodinky a zjišťuji, že čas už se naplnil. Vernisáž se totiž pomalu začíná chýlit ke konci. Ještě nás ovšem čeká hudební překvapení, které organizátor už dříve zmínil. Najednou slyším hroznou ránu jako z děla. Co se asi stalo? Pan Holec upadl na schodech a nevypadá to vůbec dobře. Běží k němu organizátor akce Antonín Indrák a velice těžce ho zvedá. Vypadá to opravdu ošklivě. On ho snad nezvedne. Nakonec se mu to podaří. Naštěstí se slavnému umělci nic vážného nestalo (vyvázl pouze s lehkými modřinami), ale přece jenom už není nejmladší, takže i sebemenší pád hůře snáší. Touto politováníhodnou událostí se ruší i hudební překvapení, protože umělec si potřebuje odpočinout a já se odebírám ke svému domovu.